|
První
zmínky o pardubické divadelní historii se
vztahují k roku 1553, kdy studenti latinské
partikulární školy Pernštejnské
koleje při minoritském klášteře za vedení rektora
Mistra Jana Netoprýna
recitovali na Pernštýnském náměstí
latinské komedie. Skutečný divadelní život
se však začal probouzet až na počátku 19. století, kdy
studenti a někteří
vzdělanci začali v roce 1811 provozovat divadelní hry v tehdy
uzavřeném kostele
Zvěstování Panny Marie.
V roce 1849
se do divadelního dění zapojili
pardubičtí ochotníci, vedeni městským
lékařem Františkem Hausmannem, kteří
pořádali představení v sále hostince „U
Vostřebalů“ v místech dnešní Komerční
banky na náměstí Republiky. Dne 2. prosince 1849
sehráli Klicperovu frašku
Žižkův meč, kterou zahajoval také J. K. Tyl své
„Kajetánské divadlo“. Hausmannovi
ochotníci hráli asi po dobu jednoho roku, vždy v neděli a
ve svátek.
Dalším
krokem k zintenzivnění divadla se stal
pád Bachova absolutismu a s ním spojené
rostoucí národní uvědomění, které na
začátku šedesátých let 19. století přispělo
ke vzniku významných pardubických
spolků – Měšťanské besedy, Pernštýnu, Ludmily
a Sokola. V roce 1862 byl
zapříčiněním obchodníka Jana Lorenze,
iniciátora vzniku Měšťanské besedy,
založen Spolek divadelních ochotníků. Na aktivitu Jana
Lorenze navázal profesor
pardubické reálky Gustav Heš, který je
považován za první režisérskou osobnost
pardubického ochotnického divadla.
Myšlenkou
postavení
reprezentativního stánku divadelního umění
se pardubičtí ochotníci s částí
pardubické veřejnosti zabývali přinejmenším již
v poslední třetině 19.
století. Pro divadlo, které zde provozoval roku 1862
českými vlastenci založený
Spolek divadelních ochotníků a další
pardubické spolky, sloužily
prostornější sály pardubických hostinců – U
Zlaté koruny, později U České
koruny, na Veselce, Na Kopečku, v sídle Měšťanské
besedy a také
Řemeslnické besedy. Po prvních krůčcích se
v roce 1880 v mysli
několika nadšenců zakořenila snaha na oživení této
myšlenky a v jejím
důsledku byla svolána schůzka delegátů
pardubických spolků, kteří se dohodli na
založení Spolku pro postavení divadelního domu
v Pardubicích. Byl to
záslužný krok, od něhož však uplynulo ještě téměř
30 let k vlastní
realizaci.
Zatímco
místo pro výstavbu
budovy bylo vybráno poměrně záhy a bez problémů,
aktivitu spolku i výsledky
první veřejné soutěže vypsané v roce 1884
zbrzdila nejednotnost
v představě, s jakým záměrem má
být ke stavbě přikročeno. Licitovalo
se mezi samotným divadlem a domem s vedlejšími
hostinskými pokoji.
V duchu širšího společenského uplatnění
se odvíjelo zadání první
veřejné soutěže, ve které komisi nejvíce oslovil
návrh pražského architekta
Jindřicha Fialky. Začátek výstavby podle vybraného
plánu však pozdržely ekonomické
problémy Spolku pro zřízení divadelního
domu a otázka výstavby zůstala
nedořešená až do roku 1892, kdy padlo rozhodnutí stavět
samostatné divadlo,
jemuž však původně vybraný návrh neodpovídal.
V roce 1893 byl vypsán druhý
konkurs, do něhož bylo přihlášeno sedm soutěžních
návrhů. První cenu obdržel
Jindřich Fialka, druhou Antonín Balšánek. Spolkový
výbor ale s výsledkem
soutěže nebyl spokojen a pověřil městského inženýra
Karla Kottena, aby oba
návrhy sloučil a přepracoval do nového projektu, ve
kterém byla kapacita
divadla stanovena na 600 míst. Ani tato Kottenova studie se však
nedočkala
realizace.
O osm let
později se iniciativy ujala městská
rada, která 15. ledna 1904 zadala architektu Balšánkovi
vypracovat nový projekt
pro samostatnou divadelní budovu. Architekt
Balšánek již úspěšně projektoval
divadlo pro Mladou Boleslav a zkušenosti
z tohoto
projektu využil
v návrhu pardubického divadla. V roce 1906 byly
schváleny prostředky na
stavbu a následovala
téměř tříletá
práce, která byla úspěšně dokončena
11. prosince 1909 slavnostním otevřením divadla.
|