První zmínky o pardubické divadelní historii se vztahují k roku 1553, kdy studenti latinské partikulární školy Pernštejnské koleje při minoritském klášteře za vedení rektora Mistra Jana Netoprýna recitovali na Pernštýnském náměstí latinské komedie. Skutečný divadelní život se však začal probouzet až na počátku 19. století, kdy studenti a někteří vzdělanci začali v roce 1811 provozovat divadelní hry v tehdy uzavřeném kostele Zvěstování Panny Marie.

V roce 1849 se do divadelního dění zapojili pardubičtí ochotníci, vedeni městským lékařem Františkem Hausmannem, kteří pořádali představení v sále hostince „U Vostřebalů“ v místech dnešní Komerční banky na náměstí Republiky. Dne 2. prosince 1849 sehráli Klicperovu frašku Žižkův meč, kterou zahajoval také J. K. Tyl své „Kajetánské divadlo“. Hausmannovi ochotníci hráli asi po dobu jednoho roku, vždy v neděli a ve svátek.

Dalším krokem k zintenzivnění divadla se stal pád Bachova absolutismu a s ním spojené rostoucí národní uvědomění, které na začátku šedesátých let 19. století přispělo ke vzniku významných pardubických spolků – Měšťanské besedy, Pernštýnu, Ludmily a Sokola. V roce 1862 byl zapříčiněním obchodníka Jana Lorenze, iniciátora vzniku Měšťanské besedy, založen Spolek divadelních ochotníků. Na aktivitu Jana Lorenze navázal profesor pardubické reálky Gustav Heš, který je považován za první režisérskou osobnost pardubického ochotnického divadla.

Myšlenkou postavení reprezentativního stánku divadelního umění se pardubičtí ochotníci s částí pardubické veřejnosti zabývali přinejmenším již v poslední třetině 19. století. Pro divadlo, které zde provozoval roku 1862 českými vlastenci založený Spolek divadelních ochotníků a další pardubické spolky, sloužily prostornější sály pardubických hostinců – U Zlaté koruny, později U České koruny, na Veselce, Na Kopečku, v sídle Měšťanské besedy a také Řemeslnické besedy. Po prvních krůčcích se v roce 1880 v mysli několika nadšenců zakořenila snaha na oživení této myšlenky a v jejím důsledku byla svolána schůzka delegátů pardubických spolků, kteří se dohodli na založení Spolku pro postavení divadelního domu v Pardubicích. Byl to záslužný krok, od něhož však uplynulo ještě téměř 30 let k vlastní realizaci.

Zatímco místo pro výstavbu budovy bylo vybráno poměrně záhy a bez problémů, aktivitu spolku i výsledky první veřejné soutěže vypsané v roce 1884 zbrzdila nejednotnost v představě, s jakým záměrem má být ke stavbě přikročeno. Licitovalo se mezi samotným divadlem a domem s vedlejšími hostinskými pokoji. V  duchu širšího společenského uplatnění se odvíjelo zadání první veřejné soutěže, ve které komisi nejvíce oslovil návrh pražského architekta Jindřicha Fialky. Začátek výstavby podle vybraného plánu však pozdržely ekonomické problémy Spolku pro zřízení divadelního domu a otázka výstavby zůstala nedořešená až do roku 1892, kdy padlo rozhodnutí stavět samostatné divadlo, jemuž však původně vybraný návrh neodpovídal. V roce 1893 byl vypsán druhý konkurs, do něhož bylo přihlášeno sedm soutěžních návrhů. První cenu obdržel Jindřich Fialka, druhou Antonín Balšánek. Spolkový výbor ale s výsledkem soutěže nebyl spokojen a pověřil městského inženýra Karla Kottena, aby oba návrhy sloučil a přepracoval do nového projektu, ve kterém byla kapacita divadla stanovena na 600 míst. Ani tato Kottenova studie se však nedočkala realizace.

O osm let později se iniciativy ujala městská rada, která 15. ledna 1904 zadala architektu Balšánkovi vypracovat nový projekt pro samostatnou divadelní  budovu. Architekt Balšánek  již  úspěšně  projektoval divadlo  pro Mladou  Boleslav  a  zkušenosti